Kamaráti
První den letních prázdnin. Slunce pálilo a vyjímalo se na blankytně modré obloze jako kulatý citrónový bonbon. Pětadvacet stupňů. Bylo zkrátka opravdu pěkně. Čas jít se koupat, sportovat a bavit se s přáteli. Hlavně relaxovat po urputném školním boji o lepší známky na vysvědčení, které už rozhodně nebyly to, co bývaly.
Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem domů nosil pár dvojek a jinak samé jedničky. Kde jsou ty časy, kdy jsem se cítil tak bezstarostně a jediným mým problémem bylo, kolik střelím gólů, když jsem hrál s kamarády na škváře za školou fotbal. Ach jo, první den prázdnin a já přemýšlím jako kdyby mi bylo šedesát.
Nechal jsem myšlenky myšlenkami a začal se znovu soustředit na tkaničku u bot. Už jsem si ji podvědomě zavazoval asi pět minut - neustále mi nějakým záhadným způsobem proklouzávala mezi prsty. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by se nasmál. Ale mně do smíchu rozhodně nebylo.
Vstal jsem a mrknul na hodinky - hubená ručička ukazovala přesně půl třetí. Krucinál, zabědoval jsem v duchu, už tam mám být!
Vyběhl jsem z domovních dveří (a samozřejmě je zapomněl zamknout) našeho řadového domku v Břevnově, kde jsem již patnáct let bydlel se svými rodiči, starším bráchou Vaškem a babičkou, která naznala mezí v nakupování všelijakých bonboniér a čokolád, které vzápětí všude možně rozdala ( nejvíc je samozřejmě vnucovala mně), a namířil si to rovnou do parku, který se nacházel poblíž místního hřbitova. Vždycky jsme se tam scházeli, když jsme chtěli něco vyřešit. Chodilo tam totiž málo lidí, kupodivu.
Byl jsem kapku nervózní. Směšné. Znali jsme se s Petrem od školky a já se s ním najednou necítil dobře. A to to býval můj nejlepší kamarád. Ale to tak vypadalo jen z mého pohledu. On mě považoval za nejlepšího kamaráda i teď. Ptáte se, čím to je? Hlavně mnou… ale spíše naší kamarádkou Zuzkou. Tedy mojí kamarádkou a asi už dva měsíce jeho holkou…
Seděl shrbený na naší oblíbené oprýskané lavičce a civěl bezduše do země. Asi jako já doma na schodech před deseti minutami. Už na první pohled bylo znát, že (také) není ve své kůži.
"Čaues!" pozdravil jsem ho, předstíraje dobrou náladu.
"Vypadáš, jako kdybys patřil do toho hřbitova vedle…"
"Zvedl hlavu a bez sebemenší špetky radosti z našeho setkání odvětil:
"Jdeš pozdě…"
"No jo, já vím. Nezlob se…" omluvil jsem se a posadil se vedle něj. Už dlouho jsem ho takhle neviděl - měl jsem z toho špatný pocit. "Ehm, tak kvůli čemu ses chtěl sejít?"
"Kvůli čemu jsem se chtěl sejít?! Dřív si se tak hloupě neptal…." Odpověděl a spražil mě pohledem.
Měl jsem chuť srazit ho z lavičky k poházeným odpadkům na zemi. Nebo mu jen vynadat. Vylít si na něm zlost! V ten okamžik mi zkrátka přišlo jeho nepřátelské chování více než nefér. Ukradl mi holku mých snů a ještě si tu na mě otvírá hubu. Ať už mi chtěl říct cokoli, nebyla na to ta správná chvíle. Měl jsem ho až po krk. Už jsem si ho ani neuměl představit jinak než s rukama kolem jejího pasu. Jak se jí dotýká. A pořád mi o ní něco vypráví. Chlubí se. A… místo abych si užíval prázdniny, budu pořád myslet jenom na ni….a na něj!
"Tak proč?" zopakoval jsem trpělivě.
"Ty víš, že se mezi námi něco změnilo… Nemám pravdu?"
"Eh, no, možná…" řekl jsem a uhnul pohledem. Nevěděl jsem, co mu na to mám odpovědět. Nedokázal jsem být upřímný.
"Možná, nebo určitě?" zeptal se a pohledl mi přísně do očí. Neměl jsem jinou možnost než mu dát za pravdu, a tak jsem přikývl a špitl:
"Určitě…"
"Víš, dneska dopoledne jsme seděli se Zuzkou přesně na tomhle místě… A ona se na mě dívala stejně, jako já právě koukám na tebe." Hlas se mu začal třást. Zamrazilo mě. Bylo mi ho najednou líto. Neměl jsem sice sebemenší tušení, co mi hodlá sdělit, ale takhle vážně jsme spolu nikdy nemluvili…
"Nechoď kolem horký kaše. Co mi chceš říct? Stalo se mezi vámi něco?" Nevydržel jsem se nezeptat.
"Ne, mezi námi vlastně ne. Ale mezi vámi…"
Oněměl jsem. Jeho slova mě zasáhla svojí nepředvídatelností stejnou silou, jako kdyby mě někdo praštil kamenem přímo do čela, a asi jsem tak i vypadal.
"Cože? Nechápu," vyhrkl jsem ze sebe zmateně. "Vždyť jsme se spolu neviděli už aspoň týd…
"Řekla mi," nenechal mě dopovědět, "řekla mi, že…"
"Ty mě děsíš! Řekla ti co?"
Vtom se Petr narovnal a prohrábl si samou nervozitou vlasy. Oči se mu zalili slzami.
"Řekla mi, že tě miluje…."
Komentáre
Prehľad komentárov
Compression est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre moelle bat, il pompe le sang par de vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-est-il-en-vente-libre/
Far up Blood Persuade - Hypertension
(ALildcloca, 9. 10. 2018 5:45)